Próza

Alenka... tedy Gammy v Říši podivínů

11. května 2014 v 22:45 | Ge Étrange
I když si ty písničky, co obvykle házím na začátek nepouštíte, tak tuhle prostě musíte, dušičky. Zaprvé je úžasná a zadruhé se tak nějak hodí. (Btw o téhle hře (ano, tohle je soundtrack ze hry) jsem psala článek, najděte si ho, jestli chcete)

Srolovala jsem papír, hodila ho do tašky a vykročila.
Šla jsem po čistě zelené trávě, která vypadala jako vyretušovaná modelka, po květinách, který měnily barvu - co deset vteřin, to barva, kterým říkám Lulu... jo. Přesně tak. Umím perfektně pojmenovávat věci.

Hrůza vepsaná do slov aneb slohovka

16. března 2014 v 17:37 | Ge Étrange
"Řekni mi pravdu! Proč tu musíme být?"
"Dobře. Jak všichni víte, já jsem Králík Z Klobouku. A než se vydáme do boje, musíme se všichni připravit. A k přípravě patří ponaučení. Ponaučení proto, že jsou mezi námi i ti, co drželi zbraň tento týden poprvé v životě. Zoufalá chvíle, zoufalá opatření. A k mému ponaučení se váže příběh, který se nedávno stal."

Gammy Hewlett je zelenovlasá, červenooká a pro lidi z Toho světa i velice zvláštní dívka. Nemá stálý domov, arzenál zbraní v batohu a jak víte… vlastní průchod do našeho světa. O její minulosti kromě jí samé a jejího současně něco jako "úhlavního" nepřítele Ryuu nikdo nic.

Šťastnější než všechny blechy na světě?

10. ledna 2014 v 23:06 | Ge Étrange
Hlásí se vám Ge Étrange ze svého pokoje.

Ti, kteří mě sledují (lol, hahahaha), tak ví, že jsem absolvovala talentové zkoušky. Dnes byly výsledky.

Střípky fantazie III.

19. října 2013 v 0:36 | Ge Étrange
Sychravé podzimní odpoledne.
Stromům v řadách okolo ní pomalu opadává listoví a na chladném betonu vytváří vlhký zlatavý až krvavý, šustivý koberec. Sedí na lavičce, jejíž teplota studí skoro až na kost. Ale chlad jí tak nějak nevadí. Čeká na někoho. Na někoho, kvůli komu by klidně promrzla úplně.
Pomalu vydechuje, od úst se zvedá obláček mlhy. Promne si ruce a schovává je do kapes šedého kostkovaného kabátu. Zvedá se vítr. Pohrává si s listím a jejími zrzavými vlasy. Na hlavě má bílou čepici a kolem krku rudý šál. S přibývajícími minutami je teplota nižší a nižší, vzduch ostřejší a chladnější, obloha tmavší.

Z deště barevných listů se noří postava. Nevšimla si jí. Okolo již prošla spousta lidí a stále prochází. Tahle postava však není jednou z mnoha neznámých tváří.
Je to on.
S tíživým úsměvem pomalu dojde až k ní a pomalu se posadí.
Nic neříkají. Sedí a pozorují listí.
"Chantal?"
Jeho hlas se stále neslyšně ozývá v její hlavě jako ozvěna.
"Musím... ti něco říct."
Zpozorněla. Vnímá pohyb jeho úst. Jeho těžký dech. Jeho skelný, melancholický pohled. Jeho vlasy v mírném větru.
Slova, jež vyslovuje, těžknou a jako kameny padají. Na její srdce.

Toho sychravého podzimního odpoledne se jedno srdce rozpadlo na tisíce kousků. Jedno čisté, milující srdce se roztříštilo pod tíhou slov. Slov, která dokáží nejvíce ranit srdce, jenž miluje.

Střípky fantazie II.

6. října 2013 v 10:58 | Ge Étrange
Když ji miluješ…
Každé odloučení jsou muka. Ráno ji opustit je strašné. Jako zombie vstát a večer se doplazit zpět.
Každý dotek… každá chvíle strávená s ní je nepopsatelná. Jaká muka…
Těšíš se na každé střetnutí. Pokaždé, když se vaše těla dotknou…
Touha. Takový krásný pocit, když jste spolu.
Hřejivý. Nekonečný.

b) Střípky fantazie I.

12. září 2013 v 16:57 | Ge Étrange
Je neuvěřitelě krásné, jak kapky deště dopadají na unavenou krajinu. Jak vše začíná zářit čistotou, zeleň je zelenější než předtím. Beton tmavne a vrstva vody na něm září. Vzduch, jak krásně voní čistotou. Déšť čistí zem.

►•◄►•◄►•◄►•◄►•◄

Je neskonale nádherné, když se po dešti začne ven drápat slunce a kapky vody se promění v diamanty. Jak se celá krajina opět usmívá a ve slunečním svitu vyniká její krása. Mraky najednou nevypadají tak černé. Bělejí. Na větve stromů dopadají paprsky a mění je v krajinu na plátně. Ptáci zpívají svoje radostné symfonie a svět opět na chvíli září.

a) Střípky fantazie I.

2. září 2013 v 17:40 | Ge Étrange
Pomalu přestávalo pršet, až přestalo úplně. Ze stříšky zahradní houpačky, na které jsem seděla, kapala voda, dolů, do zelené trávy. Snad mohl déšť za to, jak čistě zelená najednou byla. Mraky se na obloze rozestoupily a vytvořily nepravidelný pruh modré oblohy přímo přede mnou. Mraky působily až nepřirozeně, jak se šedá na krajích měnila v zářivě bílou. V jednom místě mrak protrhávaly sluneční paprsky. Mraky pomalu ustupovaly, až z paprsků byla celá sluneční záře.

Celá krajina, mokře čistá a protkaná kapkami vody, na tu chvíli, co slunce svítilo, zářila jakoby bylo opět jaro. Najednou nebylo léto, které mi proteklo mezi prsty. Na tu malou chvíli jsem cítila rozkvétající květiny a teplo slunce rozespalého po zimě. kapk vody zářily na zelených stéblech, odkvétající květy najednou vypadaly, jako by opět rozkvétaly, vzduch voněl čerstvým děstěm, malé kousky modré oblohy rezonovaly se stromy natahujícími ruce vzhůru k matce v oblacích. Její tvář se na malou chvíli smála na všechny na zemi. Na malou chvíli jsem opět seděla v jejím hřejivém zlatém náručí.

Na pár minut jsem zapoměla, že Léto už stárně. Už není tak vroucně krásné a šťastné.
Na tu krátkou chvíli Rok neumíral.

Co cítíš? I.

15. srpna 2013 v 6:06 | Ge Étrange
Seděla jsem na chladné lavičce a sledovala potemnělé nebe. Luna se na mne upřeně dívala zahalená v těch nejkrásnějších stříbrných závojích, ukolébávala lidské smysly za doprovodu cvrččí symfonie a vůně jarního vánku s rozkvétajícími stromy. Nikde nebylo ani jediné lidské duše. Ach, světlušky, poraďte mi, co se bude dít. Řekněte mi, v čím náručí zahřívám své srdce. Prozraďte mi, co mne s ním čeká. Vy, malé svíčičky, co tak harmonicky a nesladěně kroužíte na tmavě čirém nebi. Uneste mne do fantazií, kde nečíhá zrada a žal. Vezměte mne s sebou tam, kde naděje neumírá. Chci se vznášet na křídlech labutí ve společném a nekončícím objetí s láskou.

"Dáš si víno? Nebo jen kávu, kolu, čaj…?" ukázal na kuchyňský pult.
"Kolu. A nalej do ní víno, ale ať o tom nevím. Děkuji." usmála jsem se a rozhlédla se po obývacím pokoji. Nade mnou visel obraz. Abstraktní umění. Koberec, co byl kousek od gauče, přesně uprostřed místnosti, byl fialovo-bílý s menšími černými kruhy. Černá sametová pohovka, na které jsem seděla, umístěná s palmou po boku v rohu vyhlížela na televizi. Na vedlejší zdi, po pravé straně okno a naproti kuchyňský pult, z poza kterého pózovala nerez chladnička, myčka a další kuchyňské spotřebiče. Po levé straně pohovky byl o kousek dál roh. Chodba do dalších místností. Dveře do předsíně, koupelna, WC, pracovna, naproti točité schodiště vedoucího do herny, naproti schodiště, v levém rohu, byla ložnice, nalevo (vedlejší zeď) pokoj pro hosty, napravo vedle ložnice hudebna.

Úvod

15. srpna 2013 v 2:13 | Ge Étrange
Hey.
Vyhrabala jsem v ntb jednu starší (dobře asi 10 měsíců starou) povídku. Přišla mi neskutečně stupidní, ale bůhví proč, jsem ji přepracovala do novější podoby.
Ale aby bylo jasno, tenhle romanticko-slátaninový žánr se tu objevuje poprvé a pravděpodobně naposled. Mám sice romantiku vlastně ráda, ale povídky černý a tmavý jak noc.
Jo... a pravděpodobně to bude mít víc dílů (původní verze má díly 4), ale musím ještě přehodnotit původní děj.
P.S. Děkuju Kitsū za výběr jména mužské hlavní postavy. :D

Tma noci středeční

17. července 2013 v 2:06 | Ge Étrange
Dnes je ale krásná noc.
Vlastně teď už je skoro ráno, že? Ale je krásně. Ve vzduchu jde cítit volnost a strach. Nedávno jsem seděla v okně a přemýšlela, jak mi chybí toulání v noci s holkama po jedné malé vesničce. Chybí mi ta tma, která se i přes tolik pouličních světel zarývá do duše. Chybí mi ten pocit strachu, když se podívám na úplně temnou cestu bez světel. Chybí mi ta volnost. Ten pocit, že si můžete jen tak chodit o půlnoci venku a je vám jedno, jestli to někomu vadí. Ten noční chlad plný napětí a mrazivého ticha.

Půvab nestálé dámy

22. května 2013 v 20:27 | Ge Étrange
Sedím na okraji pískoviště, ohraničeného kamennými polo-zdmi. Cítím, jak mi střídavě slunce zahřívá tělo zahalené do černých jeansů a teplé mikiny a vlhký vzduch tělo zase ochladí, když slunce odvrátí tvář a schová ji do mraků. Vnímám, jak ptáci poletující okolo zpívají - dohromady dávají krásnou symfonii. Šťastnou a veselou. Opěvují jaro, které ovšem stále nepřichází na stálo. Jako bolest přijde a odejde, za chvíli opětovně přijde a odejde. To hlazení jemných tónů, jak horké paprsky hřejí u srdce. Působí to tak poeticky. Přemýšlím… Nevím o čem, nevnímám vlastní myšlenky - nevím, co křičí. Jedno však vím. Jaro je kouzelně úchvatné.

Blesk ve Tmě II.

16. května 2013 v 18:45 | Ge Étrange
(Druhá část)

Chvílí mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale pak jsem se vydal do kanceláře. Jak sakra může o mně vědět tolik věci? Třeba že nemám sedmičku. Ještě k tomu přesně kterou. Jak jsem došel do kanceláře, zadal jsem do Googlu organizace Nejhorších. Nezjistil jsem nic, jen to, že sídlí ve Městě Tmy. Takže nic, protože tohle vím. Ale něco mi říkalo, že ji brzy potkám. Hodně brzy. Ale vzhledem k tomu, že už je dost pozdě, jsem šel do sprchy. Po skoro celém dní sledování té Anett, mi přišla vlažná voda krásná a příjemná. Jak jsem se oblékal do pyžama, proběhla mi hlavou myšlenka, že je Anett špiónka a zbraně má pro obranu, či vymáhání informací. To by dokazovalo ty informace o mě. Přece jen, lovec paranormálna není ve Městě Tmy moc oblíbené a obvyklé povolání. Ale pro dnešek dost přemýšlení a spát, řekl jsem si.

Ráno jsem opět musel přemýšlet o předešlé noci. A o tom, jak zjistit víc o Anett a Nejhorších. Kdybych prošel Stoku strachu, třeba bych ji našel. Ale potřebuju s sebou radši zbraně. Ne, především potřebuji snídani. Cestou se zastavím v Instantní růži, jestli nemají nějakéčokoládovéřezy, ty miluju. A kdoví, třeba tam najdu Anett a nebudu muset slídit po Stoce Strachu.
Po cestě jsem potkal toho Němce z baru. Sebevědomě vykračoval do Stoky strachu. Napadlo mne, že bych od něj nenápadně něco zjistil o Anett. Když si jsou tak… no, blízcí. Ani jsem nemusel nic říkat, dal se mnou do řeči sám. "Čau chlape, kam máš namířeno?" zeptal se. "Do baru Instantní růže. A neříkají ti náhodou Tod?" zeptal jsem se. Jen doufám, že mu nebude podezřelé, že to vím. "Ja, Tod. Und ty jsi…? Počkej, já vím! Oliver. Ja?" páni, překvapil mě, přikývl jsem. Zná Ghosts scream? Nebo od Anett? "Náhodou máme stejný cíl. Tak co? Jdeme na pár piv?" pokračoval. "Ale vyprošuju si Ollie." zdůraznil jsem.

V baru jsem hned po příchodu obdržel svůdný pohled spoře oděné servírky, a hlasitý výkřik doprovázený slovy máme tu nováčka. "Co si dáš, lovče?" servírka očividně ví o mé práci. "Čokoládovýřezy, máte?" zeptal jsem se. Servírka mrkla a obrátila se na hospodského. "Vypadám snad jako cukrárna?" zasmál se hospodský spolu se zbytkem baru. Popadl jsem nůž ze svého pláště a hodil ho na hospodského. "Skvělá trefa, Ollie." řekl Tod. "Minul jsem." odvětil jsem. Tod se zasmál a mávnul na servírku. "Co víš o Anett?" zeptal jsem se s myšlenkou, ať mu to nepřijde divné. "Co, sháníš někoho na noc?" zeptal se s úsměvem na tváři. "Tak nějak." odvětil jsem. "Tak ta přijde asi do čtvrt hodiny." řekl a plácl servírku po zadku, když mu donesla pivo. A opravdu. Za chvílí přišla Anett. Bar se opět hlasitě ozval. První věc, které si všimla, jsem byl já. Nevypadala však vůbec naštvaně. Spíš naopak. Skoro jsem si myslel, že mě vidí ráda. Zamířila ke mně s Todem. "A hele kdopak se nám to tu ukázal." Řekla a políbila Toda na tvář. "Můžu si s tebou promluvit Anett?" řekl jsem a zamířil ke dveřím. Anett jen zavrtěla hlavou a šla za mnou. "Copak?" řekla klidně. Rychle jsem vytáhl zbraň a přimáčkl s ní Anett za hrdlo ke zdi. "Vyklop už konečně, kdo jsi. Včera jsi to nějak nedokončila." Řekl jsem, ale neviděl jsem, že by Anett nějak chtěla spolupracovat. Natáhl jsem pistoli a přitlačil. "Anett. Nejlepší z organizace nejhorších. Co chceš vědět víc?" zasípala. "Nejhorší! Vysvětli mi to." křikl jsem. "Nejhorší jsou něco jako FBI. Ale bez takových zákonů a omezení. A teď dej prosím pryč tu paranormální pistoli." řekla neochotně. "Proč jsi to vůbec chtěl vědět?!?" křikla, když jsem dal pistol zpět do pouzdra. "Je to… jak bych to řekl, trochu zvláštní. Nedávno za mnou přišla taková tajemnážena s tím, že ji pronásleduje duše. Zjistil jsem, že je tu z pomsty a vrátí se zpět do záhrobí, když se pomstí svému vrahovi. Nějak ten její popis sedl přesně na tebe. Dvaadvacetiletá Anett, pracuje ve speciální firmě, často navštěvuje bar za účelem pobavit přátele… Na tebe jsem přišel podle popisu." Ale pořád nevím, jak do toho zapadášpiónka, dalo by se říci. "Dobře. Kde tu ženu najdu?" zeptala se. Podal jsem jí lístek s její adresou a odešel jsem z Instantní růže do své kanceláře v Ghosts scream v opuštěném hotelu.

Blesk ve Tmě

16. května 2013 v 18:30 | Ge Étrange
(Jedna starší povídka.)

Zase. Odchází. Proč mne nechává tak pobíhat po celém Městě Tmy? Ne, neví o mně. Přece nechodí z podniku do podniku kvůli mně. Hloupost! Moment, já si zase sám odpovídám? Najednou mne z myšlenek vytrhl pohled na její prázdný stůl. Honem než mi zmizí! Křikl jsem v duchu. Hodil jsem na stůl pomačkané bankovky a vystřelil ze dveří. Právě v čas. Byla akorát tak daleko, aby si mne nevšimla. Ale dívka, mladá a ve zdravé míře štíhlá s dlouhými černými vlasy s fialovým melírem po pás, najednou zabočila do ulice přezdívané Kouřová smrt. Nacházela se tam cesta do čtvrtě přezdívané Stoka strachu. Tohle jsou i na Město Tmy nebezpečné místa. Dívka vešla do podniku Instantní růže. Nikdy jsem tam nebyl, ale říká se o něm, že je to bar dealerů, vrahů a podivných bytostí. Do toho baru se mi opravdu nechtělo. Ale muset jsem. Musel jsem zjistit, kdo je. Co je zač. Jestli je to ona. Vešel jsem dovnitř a objevil jsem se na poměrně dlouhé chodbě se starými dveřmi na konci. Zevnitř se ozval výkřik. Ale ne výkřik ze strachu, ale spíž překvapení. Škvírou ve dveřích jsem pozorovat, co se bude dít dál. "Frau Geschlechtsverkehr ist hier! Jsem velice rád, že ses zde znovu objevila, Schatz" skoro až vykřikl muž, starý asi jako dívka, s hlubokým německým přízvukem. "My všichni jsme rádi, Tod." ozval se muž vedle něj. Tod? Vzhledem k tomu, že je to Němec, bude Tod přezdívka. Protože jestli se nepletu, tod znamená mrtvý. Jen si za boha nemohu vybavit, co znamená Geschlechtsverkehr. "Pánové, měnám tolik času na vás všechny. Ten, kdo vydrží déle zadržet dech, toho obsloužím." odpověděla na hlasité přivítání mužů v baru. Tahle soutěž bude krátká, vzhledem jak moc jsou někteří opilí, řekl jsem si. A opravdu. Po půl minutě zůstal poslední muž. Byl to modrooký muž s černými vlasy starší maximálně o 4 roky. Měl na sobě černé triko s krátkým rukávem, koženou vestu a černé džíny s dvaceti dírkovými steely a na krku obojek s poměrně dlouhými ostny. "Pojď sem, kotě. Pokud se nemýlím, tyhle bábovky nevydržely ani půl minuty." ozvat se po minutě a půl. Dívka k němu přiskočila a řekla. "Že jsi to vydržel tak dlouho, můžeme klidně tady." A mě už asi došlo, co znamená Geschlechtsverkehr, pomyslil jsem si. A svou domněnku jsem si potvrdil, když si vítěz rozepínal pásek. U tohoto být opravdu nemusím, řekl jsem si a šel si sednout ten na lavičku pod slabé pouliční světlo, které sloužilo spíž na ozdobu.
Asi po čtvrt hodině dívka vyšla s rozepnutou koženou bundou a bez halenky. Že by odměna? Zasmál jsem se v duchu. Ale stále nevím, kdo je. I když jsem asi, po té události v baru, hodně blízko. Ale jedno mne štvalo, do toho baru určitě nešla kvůli… ehm, tomu. Co se tam dělo pak? Muselo. Vyrazil jsem opět za dívkou. Pokračovala dál ve čtvrti Stoka strachu. Co tu pohledává? Najednou vešla do malého, zašlého krámku. Bohužel si nevybavím, co je to za obchod tak jsem šel blíž. Nad dveřmi stál nápis Larryho smrtelné hračky. Co je to za název? Tohle mi moc neřekne. Uvnitř se zaleskly zbraně. Jasně, smrtelné hračky. To mě mohlo napadnout. Ale když si kupuje zbraň, má původní myšlenka se rozpouští v moři faktů. Maximálně, že by si ji kupovala pro případ nouze. Ale když vyšla ven, pochopil jsem, že to pro případ nouze nebude. Protože vyšla s velkou stříbrnou zbraní. Moc velkou na obranu před moc velkými a nebezpečnými úchyly. V proudu myšlenek jsem zapomněl jít dál a dívka na mě namířila hlaveň mohutné pistole. "Vidíš? Hned ji vyzkouším." řekla dívka. "Kdo jsi a proč mne sleduješ?" pokračovala. Není tak blbá, abych jí namluvil, že ji nesleduji. Ale co jí říct? Nemůžu jí říct pravdu. "Nechám tě na pokoji, až mi řekneš, kdo jsi ty. Jméno? A co taková kráska jako ty pohledává ve čtvrti jako tahle?" nebylo to moc moudré, ale aspoň jsem něco řekl. "Ha, to si myslíš, že ti jen tak vyklopím, kdo jsem? Ale jméno ti řeknu. Anett." řekla. "Díky, aspoň něco. Když ti řeknu moje jméno, řekneš mi pak, kdo jsi, a já řeknu, kdo jsem. Ok?" uvidíme, co bude. "Nejsi blbej. Dobře. Jsem Anett, zábava kámošů v Instantní růži a nejlepší z Nejhorších.". Nejhorších? To je název, nebo to myslí jako přídavné jméno? "To je nějaký spolek? Organizace?" zeptal jsem se. "Víc ti neřeknu. Teď jsi na řadě ty." řekla. "J-jmenuji se Oliver, ale preferuji spíž Ollie. Jsem z Ghosts scream. Jsi na řadě. " prohlásil jsem. "Hm, Ghosts scream, jo? Znám tu organizaci. Ty jsi Oliver Lived. 23 let, nezadaný. Šéf Ghost scream a v současné době jediný člen. Krátké tmavě hnědé vlasy na vršku hlavy mírně nagelované, načesané nahoru. Na bocích nenápadně přetřené gelem, přirozeně splývají směrem dolů, mírně dozadu. Světle zelené oči, navrchu napravo máš vytrhnutou sedmičku." spustila až překvapivě přesné informace. Začal jsem skoro až ironicky tleskat. "Bravo. Víš toho hodně. Špiónka?" bylo by to však možné, ve Městě Tmy? "Znám Ghosts scream moc dobře. Žádné informace o Nejhorších." Řekla a zmizela ve stínech Stoky strachu. Co jsi ksakru zač?! Zašeptal jsem tichým poryvům větru.

Zžíravá touha v mém srdci

16. května 2013 v 18:00 | Ge Étrange
(Tohle byl původně úvod k yaoi-ff povídce, ale nelíbí se mi, tak oživuji jen prolog.)
(Kdo ji četl a zajímá ho jak to dopadne - vtipné, že? - řekne, že s ním zůstane, protože být vedle něj a dělat, že se nic nestalo, by ho zraňovalo.)

Otevřel jsem oči a pocítil zvláštní pocit u srdce. Je to láska? Je to bolest? Ne, je to stud. Chvíli jsem ho sledoval, jak vedle mě klidně leží s paží okolo mého těla. Ta zvláštní chvíle, když jste chlap a příjde vám sladký jiný chlap ležící vedle vás... Je to zničující, ale zvláštním způsobem krásné. Začal jsem ho hladit po vlasech. Voní po moři. Nezkrotném a divokém moři, cítíš? Pomalu a jemně jsem políbil jeho rty. Jeho oči však zůstaly stále zavřené.
Na stole hořel svícen. Obrátil jsem tvář na něj a sledoval, jak vřelý vosk stéká po štíhlém těle svíce dolů.
Svíce jsou andělé lásky, když je zapálíš, začnou jim stékat horké slzy po tvářích. Až dohoří, zbyde po nich jen žal. Nezapaluj je, ať naše láska neshoří! Nech je bolestně stát ve sklepě za sklem, na očích všem krysám a pavoukům. Jedině tam, bez zraků lidí, bude naší lásce dobře. Nikdo ji nezavraždí, nepošpiní, nezohaví. Jen tam vydrží věčně.

Úvod k příběhům

9. června 2012 v 16:30 | *Caroline*

Jsem osud. Jsem ta, co tvoříživoty lidí. Jsem ta, co si smí zahrávat s osudy vás i vašich známých. V rukách třímám mocnou zbraň, jejíž hrot dává smrt i život. Jsem ta, co dokáže nemožné a nevysvětlitelné. Jsem bůh tvého světa.

Jsem zrnko prachu. Malé nenápadné kolečko
v obrovském mohutném soukolí v celém vesmíru. Jsem jen nedůležitý stín umrlce vstávajícího z hrobu, plného krve a hmyzu. Jsem krysa, nenáviděnýškůdce ve stokách tvých kanálů.

Jsem stín. Tvůj, jeho i její. Sleduji vaše životy ze
zákoutí temných uliček. Nenápadně tvořím zvraty a smyčky v osudech lidí. Tvořím tvé sny, tvé obavy, tvé noční můry, tvé touhy, tvé vady, tvé nemoci. Beze mne nejsi nic. Beze mne by na světě chyběla veškerá negativa. Beze mne by svět byl jen bílý balonek čekající na sebemenší skvrnu.



Jsem spisovatel. Já tvořím Druhou dimenzi.

P.S.: Já vím, malinko opožděné... :D

Stěhování zla II.

5. června 2012 v 15:45 | *Caroline*
Kousek od skály Zakladatelů
Riuga se ploužil ponurou krajinou ke skále Zakladatelů. V tom zaslechl známý hlas. "Hele, Riuga jde!" byl to první ze tří Shinigami mastících karty. "Copak, podmínky? Cheche." pokračoval. Spirit - první Shinigami, znal Riugu moc dobře. Vždy měl podmínky, když si přivedl někoho do jejich světa. Nebyl to strach, co ho nutilo uzemňovat ostatní Shinigami. Bylo to spíž to, že až moc dobře znal své věčně znuděné přátele. Vždy mají s jeho hosty v plánu jejich hry. "Hele, já vás znám. Ty podmínky, jak říkáš, jsou velmi důležité. V zájmu bezpečnosti lidí mimo náš svět." vyhrkl Riuga, když dorazil ke skále. "Jóó, já mám opravdu v zájmu lidi!" sarkasticky odsekl druhý Shinigami - Madsudo. Tihle tři jednají pouze ve svém zajmu, řekl si Riuga v duchu. "Tak hele," začal Riuga chrlit své podmínky. "žádný kosy smrti, démonické meče, bojové umění, duše čarodějnic, Kishinů a ostatních bytostí. Ano?" Ale Riuga věděl, že neřekl v podstatě nic. Tihle tři vždy najdou nějaký způsob jak se s hosty pobavit. "A jak dlouho tu budou? Začal se zajímat třetí Shinigami Riuzaki. "Jen tak informativně, hehe." Ale Riuga věděl, že to není jen tak čistě ze zvědavosti nebo zájmu o jeho rodinu. Ne, ze zájmu o jejich zábavu! "Dlouho!" odvětil Riuga. "Ó, copak je to za kočičky. Ty jsi na mladší, Riugo?" začal si dělat srandu Madsudo. Věděl však, že to není zábava, ale příbuzenstvo."Madsudo, to jsou mé dcery, víš?!? Černovláska Caroline, modrovláska Cristine a rudovláska Miku - manželka. A musím se pochlubit. Caroline se dostala mezi strážce Smrti!" Co dělá Cristine radši udrží v tajnosti. Přivedl strážce Dobra mezi Shinigami, to by bylo pozdvižení! "Hmm… Caroline je kočka. Půjčíš mi ji?" začal vtipkovat Spirit. "Má přítele, Chrise. Je lepší on, než ty. Věř mi, Spirite. To bych tě radši probodal." Ale stejně by s ním nic nezačala, řekl si Riuga. Otočil se zády k Shinigamim a sledoval dění okolo Domu smrti. Najednou se krajinou rozlehlo hrobové ticho. Ticho, až řezalo srdce. Riuga se pro jistotu ohlédl s myšlenkou: Ti tři jsou bez poznámek? Nemožné! Po jeho znuděných přátelích zbyly jen karty poletující nad kousek kamene u kterého hráli… Co to… řekl si Riuga a s nechápavým výrazem zíral na padající karty. Kam asi mohli tak rychle zmizet? Spolu s kartami spadl na zem i malý papírek s kusem Riuzakiho saka. Riouga zvedl papírek, rozložil ho a s užírající zvědavostí četl drobné krvavé písmo na něm...

Dům smrti

1. června 2012 v 7:07 | *Caroline*
Čau lidi,
taky už vás ta škola tak nudí? Já se nemůžu dočkat toho momentu kdy uslyším školní zvonek naposledy a vyrazím na dva měsíce relaxovat do teď už svého pokoje a samozřejmě i ven. Chápete to? Na celé dva měsíce odpočívat! Krása. Tedy, nevím, jestli to bude zrovna odpočinek, budu se zřejmě muset naučit... (to vám neřeknu :P) Ale to chtěla já, je to můj sen.
Musím se přiznat, že to věčné přemýšlení mi už rozežírá mozek, takže
příběhy jako Nebezpečná smrt apod. odkládám na neurčitou. Nemám na to čas, budeme psát poslední testy a já se musím učit. Ale možná zveřejním první část toho romanťáku, jak jsem říkala - už ji mám skoro hotovou. Budu si muset o víkendu najít kousek času. Nevím, jestli si ale najdu čas přepsat to do PC, protože při přepisování musím opravit nesmyslné věty a možná upravit text do co nejlepší verze. A abych nezapoměla, jak zveřejním tu první část, bude pod článkem (a možná i v menu) velice důležitá anketa. Protože pokračování a i samotný konec bude jen na vašem rozhodnutí, tak vás prosím - zkuste tenhle blog navštívit znovu a sdělit mi svůj názor! Vzpomeňte si, jak jste vy začínali, prosím a pomožte mi! :(
Tak, doufám, že se vám bude kapitola líbít... Já už ji při přepisování a opravování četla tolikrát, že už mi skoro vadí! :D
Ale dnes se tu ještě možná objevím! ;) Chtěla bych konečně dodat informace o sobě do menu a doplnit ikonky oblíbených blogů. (zatím tam je pouze Labanda) Chtěla bych tam dodat i Annie. Dále budu muset popřemýšlet.

Dům smrti - úvod

29. května 2012 v 19:10 | *Caroline*

Čau,
doufám, že se vám Dům smrti bude líbit, dost jsem se s ním napřemýšlela, ale opět si myslím, že tam mám co zlepšovat. Vazbu konverzací, smysl vět, navazování na děj... ale to posuďte sami dle první kapitoly, která se tu do zítřka určo objeví! ;)


 
 

Reklama