Květen 2013

Půvab nestálé dámy

22. května 2013 v 20:27 | Ge Étrange |  Próza
Sedím na okraji pískoviště, ohraničeného kamennými polo-zdmi. Cítím, jak mi střídavě slunce zahřívá tělo zahalené do černých jeansů a teplé mikiny a vlhký vzduch tělo zase ochladí, když slunce odvrátí tvář a schová ji do mraků. Vnímám, jak ptáci poletující okolo zpívají - dohromady dávají krásnou symfonii. Šťastnou a veselou. Opěvují jaro, které ovšem stále nepřichází na stálo. Jako bolest přijde a odejde, za chvíli opětovně přijde a odejde. To hlazení jemných tónů, jak horké paprsky hřejí u srdce. Působí to tak poeticky. Přemýšlím… Nevím o čem, nevnímám vlastní myšlenky - nevím, co křičí. Jedno však vím. Jaro je kouzelně úchvatné.

Pár aktuálních řádků

16. května 2013 v 20:17 | Ge Étrange |  Informace ohledně blogu
Tak, vše mám už hotovo (průběžně jsem dodělávala další popisky a brouzdala po netu).
Nečekala jsem, že se mi výsledek bude tak líbit. Opravdu, podcenila jsem se. Byla to taková výraznější rekonstrukce.
Jistě nezůstalo bez povšimnutí, že se zrekonstruovala i přezdívka. Tak dlouho jsem ji chtěla použít... Ge Étrange... poslední dobou se mi zalíbila francouzština. Je to sice jazyk jako když mluvíte s horkým bramborem v puse, ale má to své kouzlo.
Jinak... celé jsem to tady předělala. Od barev po rubriky. Taky mám konečně pocit, že tu jsou smysluplnější články, než pár keců a obrázků. Doufám, že v tom budu pokračovat, i když tomu právě teď moc nepomáhám...
Uvidíme.

Blesk ve Tmě II.

16. května 2013 v 18:45 | Ge Étrange |  Próza
(Druhá část)

Chvílí mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale pak jsem se vydal do kanceláře. Jak sakra může o mně vědět tolik věci? Třeba že nemám sedmičku. Ještě k tomu přesně kterou. Jak jsem došel do kanceláře, zadal jsem do Googlu organizace Nejhorších. Nezjistil jsem nic, jen to, že sídlí ve Městě Tmy. Takže nic, protože tohle vím. Ale něco mi říkalo, že ji brzy potkám. Hodně brzy. Ale vzhledem k tomu, že už je dost pozdě, jsem šel do sprchy. Po skoro celém dní sledování té Anett, mi přišla vlažná voda krásná a příjemná. Jak jsem se oblékal do pyžama, proběhla mi hlavou myšlenka, že je Anett špiónka a zbraně má pro obranu, či vymáhání informací. To by dokazovalo ty informace o mě. Přece jen, lovec paranormálna není ve Městě Tmy moc oblíbené a obvyklé povolání. Ale pro dnešek dost přemýšlení a spát, řekl jsem si.

Ráno jsem opět musel přemýšlet o předešlé noci. A o tom, jak zjistit víc o Anett a Nejhorších. Kdybych prošel Stoku strachu, třeba bych ji našel. Ale potřebuju s sebou radši zbraně. Ne, především potřebuji snídani. Cestou se zastavím v Instantní růži, jestli nemají nějakéčokoládovéřezy, ty miluju. A kdoví, třeba tam najdu Anett a nebudu muset slídit po Stoce Strachu.
Po cestě jsem potkal toho Němce z baru. Sebevědomě vykračoval do Stoky strachu. Napadlo mne, že bych od něj nenápadně něco zjistil o Anett. Když si jsou tak… no, blízcí. Ani jsem nemusel nic říkat, dal se mnou do řeči sám. "Čau chlape, kam máš namířeno?" zeptal se. "Do baru Instantní růže. A neříkají ti náhodou Tod?" zeptal jsem se. Jen doufám, že mu nebude podezřelé, že to vím. "Ja, Tod. Und ty jsi…? Počkej, já vím! Oliver. Ja?" páni, překvapil mě, přikývl jsem. Zná Ghosts scream? Nebo od Anett? "Náhodou máme stejný cíl. Tak co? Jdeme na pár piv?" pokračoval. "Ale vyprošuju si Ollie." zdůraznil jsem.

V baru jsem hned po příchodu obdržel svůdný pohled spoře oděné servírky, a hlasitý výkřik doprovázený slovy máme tu nováčka. "Co si dáš, lovče?" servírka očividně ví o mé práci. "Čokoládovýřezy, máte?" zeptal jsem se. Servírka mrkla a obrátila se na hospodského. "Vypadám snad jako cukrárna?" zasmál se hospodský spolu se zbytkem baru. Popadl jsem nůž ze svého pláště a hodil ho na hospodského. "Skvělá trefa, Ollie." řekl Tod. "Minul jsem." odvětil jsem. Tod se zasmál a mávnul na servírku. "Co víš o Anett?" zeptal jsem se s myšlenkou, ať mu to nepřijde divné. "Co, sháníš někoho na noc?" zeptal se s úsměvem na tváři. "Tak nějak." odvětil jsem. "Tak ta přijde asi do čtvrt hodiny." řekl a plácl servírku po zadku, když mu donesla pivo. A opravdu. Za chvílí přišla Anett. Bar se opět hlasitě ozval. První věc, které si všimla, jsem byl já. Nevypadala však vůbec naštvaně. Spíš naopak. Skoro jsem si myslel, že mě vidí ráda. Zamířila ke mně s Todem. "A hele kdopak se nám to tu ukázal." Řekla a políbila Toda na tvář. "Můžu si s tebou promluvit Anett?" řekl jsem a zamířil ke dveřím. Anett jen zavrtěla hlavou a šla za mnou. "Copak?" řekla klidně. Rychle jsem vytáhl zbraň a přimáčkl s ní Anett za hrdlo ke zdi. "Vyklop už konečně, kdo jsi. Včera jsi to nějak nedokončila." Řekl jsem, ale neviděl jsem, že by Anett nějak chtěla spolupracovat. Natáhl jsem pistoli a přitlačil. "Anett. Nejlepší z organizace nejhorších. Co chceš vědět víc?" zasípala. "Nejhorší! Vysvětli mi to." křikl jsem. "Nejhorší jsou něco jako FBI. Ale bez takových zákonů a omezení. A teď dej prosím pryč tu paranormální pistoli." řekla neochotně. "Proč jsi to vůbec chtěl vědět?!?" křikla, když jsem dal pistol zpět do pouzdra. "Je to… jak bych to řekl, trochu zvláštní. Nedávno za mnou přišla taková tajemnážena s tím, že ji pronásleduje duše. Zjistil jsem, že je tu z pomsty a vrátí se zpět do záhrobí, když se pomstí svému vrahovi. Nějak ten její popis sedl přesně na tebe. Dvaadvacetiletá Anett, pracuje ve speciální firmě, často navštěvuje bar za účelem pobavit přátele… Na tebe jsem přišel podle popisu." Ale pořád nevím, jak do toho zapadášpiónka, dalo by se říci. "Dobře. Kde tu ženu najdu?" zeptala se. Podal jsem jí lístek s její adresou a odešel jsem z Instantní růže do své kanceláře v Ghosts scream v opuštěném hotelu.

Blesk ve Tmě

16. května 2013 v 18:30 | Ge Étrange |  Próza
(Jedna starší povídka.)

Zase. Odchází. Proč mne nechává tak pobíhat po celém Městě Tmy? Ne, neví o mně. Přece nechodí z podniku do podniku kvůli mně. Hloupost! Moment, já si zase sám odpovídám? Najednou mne z myšlenek vytrhl pohled na její prázdný stůl. Honem než mi zmizí! Křikl jsem v duchu. Hodil jsem na stůl pomačkané bankovky a vystřelil ze dveří. Právě v čas. Byla akorát tak daleko, aby si mne nevšimla. Ale dívka, mladá a ve zdravé míře štíhlá s dlouhými černými vlasy s fialovým melírem po pás, najednou zabočila do ulice přezdívané Kouřová smrt. Nacházela se tam cesta do čtvrtě přezdívané Stoka strachu. Tohle jsou i na Město Tmy nebezpečné místa. Dívka vešla do podniku Instantní růže. Nikdy jsem tam nebyl, ale říká se o něm, že je to bar dealerů, vrahů a podivných bytostí. Do toho baru se mi opravdu nechtělo. Ale muset jsem. Musel jsem zjistit, kdo je. Co je zač. Jestli je to ona. Vešel jsem dovnitř a objevil jsem se na poměrně dlouhé chodbě se starými dveřmi na konci. Zevnitř se ozval výkřik. Ale ne výkřik ze strachu, ale spíž překvapení. Škvírou ve dveřích jsem pozorovat, co se bude dít dál. "Frau Geschlechtsverkehr ist hier! Jsem velice rád, že ses zde znovu objevila, Schatz" skoro až vykřikl muž, starý asi jako dívka, s hlubokým německým přízvukem. "My všichni jsme rádi, Tod." ozval se muž vedle něj. Tod? Vzhledem k tomu, že je to Němec, bude Tod přezdívka. Protože jestli se nepletu, tod znamená mrtvý. Jen si za boha nemohu vybavit, co znamená Geschlechtsverkehr. "Pánové, měnám tolik času na vás všechny. Ten, kdo vydrží déle zadržet dech, toho obsloužím." odpověděla na hlasité přivítání mužů v baru. Tahle soutěž bude krátká, vzhledem jak moc jsou někteří opilí, řekl jsem si. A opravdu. Po půl minutě zůstal poslední muž. Byl to modrooký muž s černými vlasy starší maximálně o 4 roky. Měl na sobě černé triko s krátkým rukávem, koženou vestu a černé džíny s dvaceti dírkovými steely a na krku obojek s poměrně dlouhými ostny. "Pojď sem, kotě. Pokud se nemýlím, tyhle bábovky nevydržely ani půl minuty." ozvat se po minutě a půl. Dívka k němu přiskočila a řekla. "Že jsi to vydržel tak dlouho, můžeme klidně tady." A mě už asi došlo, co znamená Geschlechtsverkehr, pomyslil jsem si. A svou domněnku jsem si potvrdil, když si vítěz rozepínal pásek. U tohoto být opravdu nemusím, řekl jsem si a šel si sednout ten na lavičku pod slabé pouliční světlo, které sloužilo spíž na ozdobu.
Asi po čtvrt hodině dívka vyšla s rozepnutou koženou bundou a bez halenky. Že by odměna? Zasmál jsem se v duchu. Ale stále nevím, kdo je. I když jsem asi, po té události v baru, hodně blízko. Ale jedno mne štvalo, do toho baru určitě nešla kvůli… ehm, tomu. Co se tam dělo pak? Muselo. Vyrazil jsem opět za dívkou. Pokračovala dál ve čtvrti Stoka strachu. Co tu pohledává? Najednou vešla do malého, zašlého krámku. Bohužel si nevybavím, co je to za obchod tak jsem šel blíž. Nad dveřmi stál nápis Larryho smrtelné hračky. Co je to za název? Tohle mi moc neřekne. Uvnitř se zaleskly zbraně. Jasně, smrtelné hračky. To mě mohlo napadnout. Ale když si kupuje zbraň, má původní myšlenka se rozpouští v moři faktů. Maximálně, že by si ji kupovala pro případ nouze. Ale když vyšla ven, pochopil jsem, že to pro případ nouze nebude. Protože vyšla s velkou stříbrnou zbraní. Moc velkou na obranu před moc velkými a nebezpečnými úchyly. V proudu myšlenek jsem zapomněl jít dál a dívka na mě namířila hlaveň mohutné pistole. "Vidíš? Hned ji vyzkouším." řekla dívka. "Kdo jsi a proč mne sleduješ?" pokračovala. Není tak blbá, abych jí namluvil, že ji nesleduji. Ale co jí říct? Nemůžu jí říct pravdu. "Nechám tě na pokoji, až mi řekneš, kdo jsi ty. Jméno? A co taková kráska jako ty pohledává ve čtvrti jako tahle?" nebylo to moc moudré, ale aspoň jsem něco řekl. "Ha, to si myslíš, že ti jen tak vyklopím, kdo jsem? Ale jméno ti řeknu. Anett." řekla. "Díky, aspoň něco. Když ti řeknu moje jméno, řekneš mi pak, kdo jsi, a já řeknu, kdo jsem. Ok?" uvidíme, co bude. "Nejsi blbej. Dobře. Jsem Anett, zábava kámošů v Instantní růži a nejlepší z Nejhorších.". Nejhorších? To je název, nebo to myslí jako přídavné jméno? "To je nějaký spolek? Organizace?" zeptal jsem se. "Víc ti neřeknu. Teď jsi na řadě ty." řekla. "J-jmenuji se Oliver, ale preferuji spíž Ollie. Jsem z Ghosts scream. Jsi na řadě. " prohlásil jsem. "Hm, Ghosts scream, jo? Znám tu organizaci. Ty jsi Oliver Lived. 23 let, nezadaný. Šéf Ghost scream a v současné době jediný člen. Krátké tmavě hnědé vlasy na vršku hlavy mírně nagelované, načesané nahoru. Na bocích nenápadně přetřené gelem, přirozeně splývají směrem dolů, mírně dozadu. Světle zelené oči, navrchu napravo máš vytrhnutou sedmičku." spustila až překvapivě přesné informace. Začal jsem skoro až ironicky tleskat. "Bravo. Víš toho hodně. Špiónka?" bylo by to však možné, ve Městě Tmy? "Znám Ghosts scream moc dobře. Žádné informace o Nejhorších." Řekla a zmizela ve stínech Stoky strachu. Co jsi ksakru zač?! Zašeptal jsem tichým poryvům větru.

Zžíravá touha v mém srdci

16. května 2013 v 18:00 | Ge Étrange |  Próza
(Tohle byl původně úvod k yaoi-ff povídce, ale nelíbí se mi, tak oživuji jen prolog.)
(Kdo ji četl a zajímá ho jak to dopadne - vtipné, že? - řekne, že s ním zůstane, protože být vedle něj a dělat, že se nic nestalo, by ho zraňovalo.)

Otevřel jsem oči a pocítil zvláštní pocit u srdce. Je to láska? Je to bolest? Ne, je to stud. Chvíli jsem ho sledoval, jak vedle mě klidně leží s paží okolo mého těla. Ta zvláštní chvíle, když jste chlap a příjde vám sladký jiný chlap ležící vedle vás... Je to zničující, ale zvláštním způsobem krásné. Začal jsem ho hladit po vlasech. Voní po moři. Nezkrotném a divokém moři, cítíš? Pomalu a jemně jsem políbil jeho rty. Jeho oči však zůstaly stále zavřené.
Na stole hořel svícen. Obrátil jsem tvář na něj a sledoval, jak vřelý vosk stéká po štíhlém těle svíce dolů.
Svíce jsou andělé lásky, když je zapálíš, začnou jim stékat horké slzy po tvářích. Až dohoří, zbyde po nich jen žal. Nezapaluj je, ať naše láska neshoří! Nech je bolestně stát ve sklepě za sklem, na očích všem krysám a pavoukům. Jedině tam, bez zraků lidí, bude naší lásce dobře. Nikdo ji nezavraždí, nepošpiní, nezohaví. Jen tam vydrží věčně.

Opojná látka

16. května 2013 v 17:35 | Ge Étrange |  Témata týdne
(Článek byl přiřazen k tématu týdne "Čokoláda".)
Natahuji ruce, po mém osvobození.
Všechny starosti střílím z luku do dáli,
až se roztříští o tvůj obličej.
Krásné a opojné potěšení
nikdy neskončí, bůh dá - li.
Každý čtverec křičí "Na něj!"

Čtverec, čtvereček obrození.
Každý se snaží zastavit ten pocit. Každý kus bolí,
každý kus zžírá mou existenci. Mě je však hej!

Něco v hlavě šeptá, "Nešahej na to! Nech to být!"
a však druhý hlas silnější se býti zdá, křičí "Nech ten šepot jít!"
posloucháme ho, neboť člověka stihne trest, opovrhuje-li bohem.
Krutější však je, říci bohu sbohem!

Neposlechneme-li ho, čeká nás muka.
Velký nůž se zabodne a začne vytékat krev z jazyka.
Mohutné vodopády zaplaví tvůj klín.
Vodopády, podobné litry vín.

Miluji čokoládu. Nikdy nelze zkončit u jednoho čtverečku (Každý čtverec křičí "Na něj!") a z toho usuzuji, že čokoláda je legální droga. (Krásné a opojné potěšení, Čtverec, čtvereček obrození.) Někdo čokoládou zahání svůj stres. (Všechny starosti střílím z luku do dáli,) Naše intuice, či zdravý rozum, nám říká, ať to nepřeháníme, ale sladkost je silnější. (Něco v hlavě šeptá, "Nešahej na to! Nech to být!" a však druhý hlas silnější se býti zdá, křičí "Nech ten šepot jít!") Když se rozhodneme s pojídáním čokolády přestat, většinou to není jednoduché a chuť nás nutí jíst zase. (posloucháme ho, neboť člověka stihne trest, opovrhuje-li bohem. Neposlechneme-li ho, čeká nás muka.) Je to nepříjemné, když víte, že nesmíte další kousek jíst. (Velký nůž se zabodne a začne vytékat krev z jazyka.)

Pozn.: "Natahuji ruce, po mém osvobození." - jak jsem zmínila nahoře, někdo čeká zahnání stresu sladkostmi.
"až se roztříští o tvůj obličej." - když čokoládou zaháníme stres, většinou máme pocit, že starosti zmizely.
"nikdy nezkončí, bůh dá - li." - někdy si přejeme, mít čokoládu naměrných velikostí. V některých případech nekonečně mnoho.
"Každý se snaží zastavit ten pocit. Každý kus bolí, každý kus zžírá mou existenci. Mě je však hej!" - snažíme se, nejíst ji tolik kvůli své postavě, či zdraví.
"Krutější však je, říci bohu zbohem!" - v některých případech je zkončit poměrně těžké.
"Mohutné vodopády zaplaví tvůj klín. Vodopády, podobné litry vín." - tuky ři nekontrolovatelném požírání čokolády mohou viditělně přibývat, co? ;)

Lásko, krásko

16. května 2013 v 17:26 | Ge Étrange |  Poezie
Láska. Pro někoho poklad, který střeží jako vlastní život. Žijeme někdy jen pro ni, milujeme ji. Každý ji vidí jinak.
(Nyní ta nejnovější.)

Lásko, mocná čarodějko,
naších srdcí zlodějko.
Chceme tě zkortit,
nikdy nepřestaneš sny hrotit.
Bolíš, hřeješ, pálíš.
Naše oči oslepíš,
srdce nám pohltíš,
rozum zastavíš.

Ale přeci jsi krásná,
zdáš se tak úžasná.
Myslíme, že jsi skvostná,
že jsi nádherná.
Pak kudlu vytáhneš,
zvíře, srdce vyrveš.
V nás poté hyneš.
Nechceme víc,
nezůstane nic.

Lásko, jsi válka.
Pro někoho jsi mýlka.
Jsi boj, který za to stojí
i když v něm málokdo obstojí.
Polibky a sex jsou bitva,
na konci břitva,
následujíc pitva.

Připoj se ke mě ve smrti

16. května 2013 v 17:25 | Ge Étrange |  Poezie
Text pojednává o dvou milencích. Mrtvý muž sděluje své milé ve snu, ať jde na jeho pohřeb kde ji jeho duše zabije jako odplatu za její nevěru. Její duše nenajde klid.

Připoj se ke mně,
V den mé smrti.
Připoj se ke mně,
já sen daruji ti.

Sen o lásce,
hluboké a slepé.
Sen o lásce,
dávám děvě zrádné a lepé.

A pak, v ten den,
až budeme sami.
A v ten den.
Pak, budeme odevzdáni.

Půjčím ti nůž,
zajede hluboko.
Půjčím ti nůž,
další zradu nespatří mé oko.

Připoj se ke mně,
v den mé smrti.
Polib mé chladné rty,
prober se ze snu, co daroval jsem ti.

Pak budeš hnít ve smutku,
ze zrady co jsi provedla,
budeš hnít v hořkých slzách,
co pro mě jsi bez soucitu vyronila.

Tma a Světlo

16. května 2013 v 17:24 | Ge Étrange |  Poezie
Královna všech koutů, škvír, stok, lesů. Každý večer zahalí do svých plášťů a sukní vše živé. Je všemocná, vše ovládne. Všemu poroučí, skrývá tvé zubožené tváře do roucha tmy a mění tvé slzy ve své perly. Je odporná, proto ji tolik miluješ. Její dlouhé, černé vlasy zdobí stříbrná brož a miliony malých spon. Její krk září miliony perel, slz zbloudilých duší.

Její sokyně je Světlo, od počátků spolu soupeří o vládu. Každé ráno rozpáře pomalu její sukně a nemilosrdně je protká svými prameny zářivých vlasů. Přebere vítězně žezlo a opět rozzáří svou zlatou korunu, protkanou modrými démanty. Je překrásná, když se směje. Hřeje svými paprsky tváře zmrzlých duší. Ukrývá své tváře do šedých závojů, když je naštvaná. Pláče, když je smutná. Ovšem, každý přece pláče. Schovává zmučené srdce služebníků noci do svého lůna.
Je krásná, proto ji nesnášíš.

A poté zase Tma krutě převládne Světlo a uhasí její klenoty. Zničí tu planou naději bezpečí a uvede na trůn vedle sebe strach, bezmoc, smutek. Ale to přece nevadí, miluješ to. Ubozí pomocníci Světla se začnou beznadějně modlit k zahaleným oblakům o smilování. Ale i Tma přece není pokaždé úplně černá. Září brože a spony na vlasech Tmy. Jsou to slabé plamínky nadějí v očích všech služebníků Světla. Ale ty jsi služebník Tmy, nesnášíš světlo. Vraždíš duše zaslepené září. To jsou noci, kdy je Tma bez klenotů. Ty drobné modlitby nikdo nevyřkl. Oblaka jsou zalita krví a emocemi zavražděných duší.

Zjednodušeně řečeno, tento článek popisuje noc, úsvit, den a stmívání.
Koruna = slunce; šedé závoje = mraky; pláč = déšť; brože a spony = měsíc a hvězdy; krev a emoce zavražděných duší = mraky, déšť, blesky.

Osud

16. května 2013 v 17:20 | Ge Étrange |  Poezie
Když měsíc vypustil slunce ze svého zajetí,
které se vynořilo s oblaky do společného objetí,
já se probudila s pocitem prázdnoty
a duší plnou bolestivé temnoty.
Jsem jako stín ve tvých očích,
jako slzný plyn ve tvých plicích.
Jsem jako ryba bez vody,
ty jako kozoroh, tvor bez pohody.
Byli jsme si souzeni bez citů,
před pohromami bez krytu.
Plamen vášně už dávno nehoří,
trýznivé ticho naše těla moří.
Bez soucitu, bez touhy,
bez úkrytu, bez něhy.


Básnička je o páru, ženě rybě a muži kozorohovi, kterým se ze vztahu vytratila veškerá vášeň, city, důvěra… Žena se ráno probouzí, a jediné co k muži cítí, je zášť a bolest. (Vcelku zajímavé. Jak mě to napadlo?)

Cože to?

16. května 2013 v 17:18 | Ge Étrange |  Poezie
(Psáno k tématu týdne 'Optimismus')
Optimismus je umění, čisté a neposkvrněné.
Upřímně, v dnešní době ho moc není. A věru je to umění, velmi krásné.
Ale vše jednou musí být poskvrněno. Snesla se noční můra a tak se stalo,
že umění optimismu bylo znečištěno. Vrah dobra se vrátil, aby se dílo dokonalo.
Nad obzorem se tyčí kamenný pomník, připomínajíc veselí.
Ten svatý památník, ukazuje na lid vymřelý.

Krása

16. května 2013 v 17:17 | Ge Étrange |  Poezie
(Původně zveřejněno v pátek, 13. 6., takže k tomu je spousty keců okolo čísla 13 a pátku 13. - zbytečné)

Svírám v ruce růži, která skrývá tajemství krásy.
Její trny prodírají mou kůži, zasněně hledím na kapky rosy.
V čem spočívá dokonalost, v čem spočívá krása?
Mou duši pohltila zlost. Spočívá v tajemství růže má spása?
Svírám ji v nepřátelském objetí. Kdo jsi, proč mi to neprozradíš?
Jsem dál tvou obětí. Proč mě už neporazíš?

Trny růže prodírají jeho kůži, bez kapky naděje.
Hloupý člověče, proč prosíš mne, řůži? V tvé hůlavě se nic neděje.
Za obličejem zlost, místo srdce kámen.
Tvá zloba te požírá na kost, jis odporný. Nespatříš světlo, co ráno porodí den.
Tvá duše navždy zůstane dřímat v rouchu tmy
V tvých očích oheň zla plane, vše odnášíme my.

Hloupý člověče, žádné tajemství to není. Závist zabila tvou duši.
Kéž by jsi došel prozření, co protrhne tvého ega nůši.

Bolest a sny

16. května 2013 v 17:13 | Ge Étrange |  Poezie
(Tahle se mi vcelku líbí)
Mám jeden sen,
nikdy nesplněný.
Nehce z hlavy ven,
každý říkal, že jsem šílený.
Že měli pravdu, až teď jsem pochopil.
Můj sen se nikdy nesplnil.

V srdci mi zbyla jen jizva.
Dříve to pro mne byla výzva.
Teď už vím, pravdu svou.
Pravdu překrutou.
Nesplněné sny v srdci zůstávají,
aby nám požíraly naději.

Odolejte jim a budete odměněni.
Se silnou vůlí buďte na zázraky připraveni.

Smrt

16. května 2013 v 17:11 | Ge Étrange |  Poezie

(přesouvám ze druhého blogu - bylo k tomu spoustu dalších keců, ne jen ty pod dílem, ale přišly mi zbytečné)


Padáš s duší unavenou
a těžkými slzami.
Smrt máš již připravenou,
mezi kalnými vodami.
Ležíš, nemůžeš se hýbat.
Ležíš v krvi, nemůžeš dýchat.


Oči se ti klíží těžce,
srdce bít už nechce.
Nemáš dost? Křiknu a šlápnu ti do klína.
Tvá bolest? Má extáze - nejsem líná!
K čemu lítost - k čemu žal!
Jen počkej, uvedu ti péro ve var.


Jak je možné, že jedno dílo zní jako dvě odlišné.
Přemýšlela jsem, jestli nemám škrtnout péro a napsat tam spíž ho, nebo větu vynechat úplně, ale nechci svá díla měnit. Zůstanou taková, jaká jsou. Navíc, bez toho by to nebylo úplné.


Pozn.: První "sloka" ukazuje na muže, umírajícího pod nátlakem mučení ženy. Druhá "sloka" naznačuje sadistickou ženu, ubližujíc muži, který se nemá jak bránit.
Bez druhé "sloky" by první část označovala osobu, která umírá na vykrvácení.
Je zajímavé, jak dokáže takový detail, jako škrtnutá "sloka" změnit celý smysl díla.

Skříňka

16. května 2013 v 16:59 | Ge Étrange |  Poezie
Prodírám se trny,
hledám kolébku života.
Zbytky masa na trnech požírají srny,
v mé duši zbyla jen prázdnota.
Stojím před chrámem,
co skrývá tajemnství života,
musím však vyřešit zprávu s anagramem.
Chci-li vstoupit, oslní mne prázdnota.
Tajemná skříňka mne oslepila tajemstvím,
co uvnitř skrývá se však nikdy nedovím.
Mou duši čeká záhuba,
dozvím-li se její záhadu.

Sny plynuly...

16. května 2013 v 16:55 | Ge Étrange |  Poezie
Otevřela velkou bránu,
kde sny hledají počátky.
A však uviděla jen zlou vránu,
bolestí jejích začátky.

Hladová vrána bodala duši,
zlověstný křik rval její uši.
Přes tu vránu, můru noční,
neviděla sny a naděje končí.

Jen přesouvám jak jsem říkala.
Teď bych to asi napsala jinak, ale budiž.

Blitz vs Dimension

16. května 2013 v 15:01 | *Caroline* |  Informace ohledně blogu
Tak jsem delší dobu přemýšlela, co udělám s druhým blogem. Přemýšlela, promýtala, uvažovala...
Napadly mě dvě věci. Spojím je oba dohromadu buď:
a) na každém blogu přidám do rozcestníku odkaz na rubriku z druhýho blogu (chápete, ne? Ano, je to divný :D)
b) články (které za to stojí) z B přesunu sem do D
Tak... určitě budete souhlasit, že možnost b) je lepší. Protože upřímně... komu příjde logické, spojovat dva blogy do jednoho menu? o.O
Ještě potřebuju (chápáno spíž jako chci) nový design. Heh, už si představuju sebe, jak něco patlám v nějakém programu. Vtipné.

Jinak... mimo tohle... přemýšlela jsem nad spousty věcmi. O drogách (k tématu týdne, samozřejmě) a jako obvykle nad tím, jak by se s lehkostí dětského uvažování dal zlepšit svět. Ale znáte to. Co si člověk nezapíše, později neví s protože můj mozek uvažuje spíž hlasem a obrazy, které jsou spíše jako fata morgana, nevím skoro nic z původní myšlenky. Inu, co člověk netrénuje, neumí.

Pic 0.9 & Pic 1.0

7. května 2013 v 18:10 | *Caroline* |  Obrázky
Aloha,
zveřejňuji dva obrázky a zase mizím.

Aloha.



Co se to stalo...?

3. května 2013 v 6:44 | *Caroline* |  Témata týdne
Ano, jak.
Já, vždy plná nápadů (dobře, zase tak plná nápadů jsem nikdy nebyla) a představ, ať už hrůzostrašných jako vytrhnutí páteře člověku z živého těla nebo krásných jako ležení v lese a poslouchání ptáků, větru a zurčení potoku. I když ne těch živých představ, takhle snít neumím. Představ jako obrazů v hlavě, které nevidíte, ale víte, že tam někde jsou.
Kdy se to přesně stalo? Kdy jsem o to přišla? PROČ?